Brusel je hlavní město hranolek. Brusel je metropole vaflí. Brusel jsou pozlacené fasády, které testují hranice kýče. Brusel je centrum Evropy, je to čtvrtý Řím, kde se podávají ruce a v šedivých zasedačkách se hněte moc. Brusel je plno dalších věcí, která uchvátí představivost romantické i pragmatické duše. Pro běžného uživatele tohoto města je však Brusel především něco jiného:
Brusel je déšť.
Zpravidla tu prší již od rána a když náhodou člověka probudí paprsek slunce, který nedopatřením zabloudí do zdejších končin, zásadně se zdrží sotva na pár vteřin, tak akorát aby připoměl, o co tu všichni přicházíme. Země tu vypadá jako velké zrcadlo, takže člověk neunikne pohledu na nesmlouvavě šedou oblohu, ani když se při ranní cestě na metro rozhodne vzdorovitě hledět na (promočené) špičky svých bot. Do práce se tu nechodí ale brodí. Jak se tento permanentně diluviální stav odráží na psyché místních obyvatel jsem zatím nezjistil. Ostatně najít zde opravdového místního obyvatele mezi zástupy cizinců není vůbec snadné. Zcela zjevně však tato nevlídná mokrost a lesklost formuje zdejší veřejný prostor. Mezi všudypřítomnými monumenty připomínajícími hrdiny a oběti 1. světové války, kterým déšť na jejich smutném údělu jistě také nepřidal, se tu totiž vyskytuje ještě jedna specifická forma symbolického inventáře náměstí a ulic. Tou je socha Pis.
Zcestovalý čtenář si jistě vybaví sochu Mannekena Pis – čůrajícího chlapečka z bronzu patřícího do nezbytného portfolia každé správné turistické návštěvy – a rovnou jí zase vrátí do poličky historických kuriozit bez valného významu. Opak je však pravdou! Manneken Pis je pouhou součástí souboru čůrajících soch roztoušených po Bruselu, jejichž přítomnost nelze vysvětlit jinak než právě deštěm. Zjevně jde o kultovní projev místních, kteří vkládají do budování těchto sošek a péče o ně prastarou víru v přízeň nebes, v tomto případě zcela doslovnou. Manneken pis, Jeanneke Pis i roztomilý pejsek Zinneke Pis jsou zkrátka zosobněním deště, mocného Neptuna, jehož chvilkové rozmary určují množství srážek, které musí obyvatelé Bruselu ten který den přetrpět.
Stejně jako měli ve starověkém Římě své Vestálky, které se staraly o blaho Bohů, i v tomto novodobém Římě existují spolky, jejichž jediným cílem je starat se o blaho čúrajících soch. Například Řád přátel Mannekena Pis se již po několik staletí věnuje oblékání této sošky; rituál zdánlivě podobný oblékání Pražského jezulátka, v tomto případě však pohříchu pohanský. Oblečky volí hedvábné i kašmírové, roztomilé i děsivé, zkoušejí to horem dolem, ostatně kdo chce, může se přesvědčit zde. A jak se tato idolatrie vyplácí?
Soudě podle pohledu na špičky mých bot nijak závratně.
